TJ SOKOL OSÍK, z.s.

   Letošní ročník sliboval příjemné počasí bez deště a veder. Monika a Tomáš Kotěrovi- 30 km, Lenka Kočí, Pavel Krejčí a Tomáš Borek st.- 50 km. Před startem jsme se ještě vyfotili, popřáli si a vyrazili.

 U Telecího jsme se seběhli s Tomášem Kotěrou a nakonec jsme spolu běželi až na 20 km. Bylo to fajn, měli jsme stejné tempo a doplňovali se. Trhli jsme se před Karlštejnem a dál jsem pokračoval sám. Po nějaké době jsem chvíli běžel s dalším závodníkem, oseckým rodákem Pavlem Dvořákem, žijícího v Novém Městě.

Občerstvovačka na 27 km - Čtyři palice a dělení trati na 30km a 50 km. Po občerstvení jsem vyrazil, ale po pár kilometrech mi ztuhly nohy a přišla krize. Začalo pražit sluníčko a špatně jsem se dostával do tempa. Až na Drátníku přišla vzpruha - velká a hlasitá skupina fanoušků na výletě, rodiny Vomáčkových s dětmi. Ještě Buchťák a seběh do cíle, kde na mě čekala a fandila moje rodina.

Za ty roky, co běhám Březiny můžu říct, že závod bude dlouhý, těžký, ale strašně krásný. Ta atmosféra a emoce se musí zažít, nedají se popsat... A již druhým rokem se běží 4km závod pro děti do 15 let a startujeme všichni dohromady.

Postřehy Pavla Krejčího: 

    já jsem spokojený, pro mě to byl první závod tohoto typu. Dal jsem si cíl 8 hodin a ten jsem splnil + snad ještě ten fyzikální postřeh co mě napadl během bolestivých “seběhů” z kopců: Během závodu jsem si uvědomil, že i nadále se budu více soustředit na cyklistiku. Jako pro každý sport, tak pro cyklistiku i pro běhání musím pro nabytí potenciální energie investovat svoje úsilí a jouly, ale u cyklistiky narozdíl od běhání pak můžu tuto potenciální energii rychle a velmi efektivně proměnit v kinetickou.

Postřehy Lenky Kočí:

   na přibývajících letech je fajn, že člověk dostane občas chuť udělat něco, na co by dříve ani nepomyslel. Někdo tomu říká životní moudrost, jiný ztráta soudnosti; každopádně dokud to nezkusíte, nepochopíte, oč přicházíte. Jedním z takových nápadů z kategorie no-to-si-děláš-srandu bylo pro mě rozhodnutí  letošní rok běžeckého závodu Březinská padesátka  "dát pade", tedy zdolat celých 50 km Vysočinou. Počasí tentokrát parádní, žádný pařák už od rána a já se po třech předchozích letech 30-ti kilometrové trasy dmula pocitem znalého skorběžce připraveného pokořit další výzvu.  Dokonce mě doprovázely dvě parťačky - kolegyně ze zaměstnání, které - narozdíl ode mě - se rozhodly pro delší cestu opravdu až na 28. kilometru, kde je ještě možnost výběru mezi 30 a 50. Sluší se dodat, že naše tempo bych označila ani ne tak jako běh, ale spíše jako svižnou chůzi s prvky indiánského běhu, ale na to se historie neptá, že? Důležité je odhodlání, zbytek se ve větší či menší míře (většinou) dostaví. A jaké to bylo? Panoramata dechberoucí, příroda pohádková -  zelené hvozdy a prosluněné louky, zurčící potůčky vůkol a zpěv ptactava...a taky kořeny. A šutry. A pot. A kopce, hromada kopců - nahoru a pak strmě dolů. Hodiny veselého holčičího klábosení kontrastující s trudomyslností posledních kilometrů, kdy nohy už fungují čistě na "autopilota" a hlava si odmítá připustit, že 5 km kolem Buchťáku zabralo strastiplné dvě hodiny. Skutečnost, že zpočátku slibné tempo se fakt nedá udržet celou dobu závodu, zjistíte totiž až daleko za polovinou celé trasy, to je právě ono kouzlo nepřenositelné zkušenosti.  To vše po téměř jedenácti hodinách jest ale vítězoslavně vykoupeno brodem potoka a závěrečným během cílové rovinky lemované břízkami,  protože kdybyste duši měli vypustit, tak cílem prostě proběhnout MUSÍTE! Nadopovaní endorfinem a adrenalinem se hned poté, co chytíte dech a fandící běžci vás plácají po zádech,  tetelíte slastí, že jste to fak zvládli a překonali sami sebe. A proč byste tohle měli vyzkoušet? Možná proto, abyste zjistili, že spousta věcí je v hlavě - no, pravda, a taky trochu v nohách. A taky v kyčlích a všech těch navazujících svalech a šlachách, co po pár hodinách od závodu dost citelně naznačují - hele, tak tohle bylo fakt přes čáru, neblbni a dej si trochu voraz... Nebudu lhát, následující den probíhal ve velmi pozvolném tempu a otočit se v posteli na druhý bok bylo utrpení. Ale za dva dny přestaly pálit plosky nohou a já se už teď těším na další ročník!

TJ Sokol Osík, z.s.